Emička a její životní moudra 1.díl :D

Je tomu víc jak 2 měsíce, co jsem přidala svůj poslední článek. Respektive recept na ten úúúchvatný jahodový dortík. Tímto všem děkuji za fajn ohlasy, ne jen zde, ale i na Facebooku. A v neposlední řadě i kuchařskému portálu www.toprecepty.cz. Ti mi z redakce zaslali jako poděkování za inspiraci více jak 1500 lidí hrneček :D. Pít z něj nebudu, ale potěší. Na moje hrnky s muffínkama nemá nic. I <3 IKEA :D.

Dnes jsem se přišla podělit o své „zážitky“ z uplynulých týdnů. A že se toho stalo. Možná si jen vyplakat srdce na papír. Kdo ví. Poslouchám Primetime a říkám si, že přeci na světě tak špatně být nemůže. Dělám vše tak, aby se mi dobře žilo a dýchalo na tomhle světě. „Buď zmeníš svet, alebo svet zmení teba, to je dané.“ A tím se řídím vlastně celoživotně. Snažím se o to něco sem přinést. Nic velkého obecně. Ale v mém světě, v mém měřítku, v mém vnímání, je to vše. Začínat má člověk u sebe. U blízkých. Kdyby každý daroval alespoň ten úsměv, když už nic jiného, nebylo by všechno tak pochmurné. Ráda dělám radost svým láskám, přátelům, kamarádům, známým. Dárkem, slovem, činem. Jenže to bych nebyla ten pravý štír, kdybych si nedokázala i pěkně bodnout. V posledních dnech jsem ale spíš bodala, než kouzlila úsměvy. Konkrétně u NĚJ. Láska, co měla přenášet hory. Kde a kdy se to vlastně všechno pokazilo? A dalo se tomu vůbec zabránit? Sakra. Člověk ví ve finále stejně jen velký prd. A TEĎ?

Sedím v Pražském bytě kousek od Břevnovského kláštera, zamýšlím se nad životem a kus svého momentálně nevyužitého mozku se snažím přinutit k práci. Marně. Myšlenky se mi v hlavě honí jako bouřkové mraky. Nejradši bych nasadila Air Forcy a utíkala se proběhnout do centra a chodila bych a chodila, dokud bych ty topánky neprošoupala. Kolikrát člověk musí padnout fejsem na beton, aby to stačilo? Kolikrát musím spadnout já, aby si někdo tam nahoře řekl, že už stačí, už jsme jí potrápili, vyškolili a můžem o dům dál. Mno….Asi trilion krát. Možná zní všechny tyhle písmenka jako jedna velká pesimistická shitka, která nemá hlavu ani patu. Možná je. Ale mně je vlastně vnitřně krásně. I přes všechny ty karamboly a strkanice, problémy, průsery až po úspěchy i krásné stavy mysli a duše jsem tu. Tu a teraz. Jsem v Praze, která mě nabíjí neskutečnou živelností a pozitivní energií…. Ty vibrace na mě působí tak silně, že si připadám jak v jiném světě. Jsem dravá a chtivá po úspěchu. Ne jen pracovním. Ten potenciál. Je ho tu tolik. Moji přátelé. Moje Lucinka P., Ivuška B., Terezka R., Libor Š., Standík M., Miška P., …….nikoho nechci upřednostnit ani na někoho zapomenout. Moc vás není. Ale tolik vám všem dlužím. Jste moje srdce. Všichni do jednoho. Chyběli jste mi. Můj život bez vaší fyzické přítomnosti mi není plnohodnotným. Dnešní doba sociálních sítí pohltila i mě a to nadobro, nicméně nic se nevyrovná tomu vás vidět, dotknout se vás a koukat do očí. A tlemit se. Jak to umíme jen my. A já jsem tu zas zpátky a jsem tu pro vás. A mám vás toooolik ráda.

Suma sumárum : Rozchod s dokonalým mužem , se kterým jsme se jen stihli minout, což je pro mou duši velká ztráta. Ne snad kvůli lásce. Ty byly, jsou a budou. Ale pro tu jeho duši. Pro něj. Ty nejkrásnější věci jsou ty nejkřehčí. A to byl náš případ. Naše vlastní hlavy z nás udělaly blázny a nám zbyly jen oči pro pláč.

Nicméně….přes tohle všechno jsem plná lásky. Nic se nejí tak horké, jak se uvaří. A proto tu mám své přátele. A velkou oporu v muži s velkým M. Do slova a do písmene J Michael. Mluví za vše. A tady se nic nekončí, ale začíná. Další má životní etapa…Už asi milion krát zas a znova a taky mi to všichni stíháte krásně připomínat. Za což tedy neděkuji, ale zmínit se to musí J. Cítím kolem sebe tak pozitivní vlnu vibrací, že je mi až božsky. Jsem blázen? Ztratím, naleznu, stěžuju, pláču, děkuju a směju se. Je mi tak mizerně, až je mi v té zoufalé sebelítosti krásně. Konce bolí……… začátky jsou těžké…….. ale dávají nám naději. Dávají nám možnost to zase všechno neposrat a poučit se z chyb. Oklepat se a vrátit se z další výpravy silný a čistý.

A ráda bych zmínila rodiče. Ne každý má to štěstí, tu výsadu mít tak dokonalou podporu v rodině. Vidím to všude kolem sebe. Moje rodina – můj svět. Moji úžasní rodiče – moje všechno. Tolik je trápím a ještě se svou horkokrevnou povahou potrápím, ale děkuji. A jsem tu pro vás stejně tak, jako vy pro mě celý život.

A moje poslední slova směřují k Věrušce. Tobě, ženo má, děkuji za tolik. Jsi mi blízkou přítelkyní, kamarádkou, kritičkou a hlavně zrcadlem. Bez kterého bych se topila v nekonečné tmě. A jsi mi i dokonalou zaměstnankyní J a za to dostáváš zlatýho bludišťáka za neutuchající zájem o naší firmu.  

Všem VÁM přeji krásný zbytek dne a mějte báječný pracovní týden.

PAC A PUSU , PAC A PUSU

VAŠE SUPEREMČA :D